Jak vznikají jídelní návyky již v dětství?

Bc. Tereza Beníčková, PhDr. Iva Málková

Na světě neexistují snad kromě jednovaječných dvojčat dva úplně stejní lidé. Každý je samostatnou osobností a liší se od druhých v mnoha aspektech, a tedy i ve vztahu k jídlu. Existují různé typy jedlíků, jak to vyplývá ze stížností maminek, pro které jedno dítě jí málo a druhé mnoho. U dětí jsou tedy patrné rozdíly v jídelních vzorcích zrovna tak jako v jiném chování. Některé od počátku jedí dobře, zvykají si bez problémů na nová jídla, jiné děti naopak jedí špatně, odmítají nová jídla. Stupeň, kam až se tyto individuální charakteristiky rozvinou, a jaké budou mít děti jídelní návyky v dospělosti, určuje ale především rodinné prostředí.

Z předchozích článků již víme, že důvodů k jídlu navíc a potažmo k přejídání, které může vést k nadváze či obezitě, je několik, ale hlad mezi ně většinou nepatří. Člověk často nejí vědomě, ale naopak neuvědoměle, reaguje na určitý spouštěč, který ho k jídlu navíc „vyprovokuje“. Naučeným spouštěčem k jídlu oproti plánu může být například vnější „toxické prostředí“, které ponouká ke konzumaci nevhodných potravin v nadměrném množství (vůně jídla, balení XXL či snadná dostupnost jídla). Velmi výraznými spouštěči k jídlu navíc bývají ale kromě vnějších spouštěčů i tzv. vnitřní spouštěče, tedy emoce (jak pozitivní, tak negativní) a myšlenky. Ty jsou základem nevhodných jídelních návyků, které si s sebou často neseme právě z dětství.

Vznik nevhodných myšlenkových schémat

Myšlenková schémata se vytvářejí na základě životních zkušeností již od raného dětství. Vznikají jak funkční prospěšná, tak dysfunkční škodlivá schémata. U dítěte ambiciózních rodičů se může vytvořit například schéma typu: „Když něco neudělám perfektně, nemá smysl se o to vůbec snažit.“  Dítě pak přenese takovéto myšlenkové schéma i na jiné oblasti svého života, tedy i na jídlo a jídelní režim. Pokud se pak v dospělosti bude snažit stravovat zdravě nebo hubnout, bude mít ohledně toho asi takovéto nepružné a přespříliš omezující myšlenky: „Když chci zhubnout, nesmím se NIKDY přejíst.“ Již víme, že daleko vhodnější je takové nepružné a téměř nereálné myšlenkové schéma vyměnit za pružnější a reálnější, které nám bude při hubnutí především pomáhat vytrvat a nebude v nás vytvářet tak obrovský tlak. Mohlo by znít například takto: „I když jsem snědl jídlo navíc, je pro mě důležité, abych se dále nepřejídal a vrátil se k plánovanému chování. Necítím to jako selhání a budu mít sám ze sebe dobrý pocit, že i po vybočení pokračuji.“

Jídlo navíc v důsledku emocí

Pokud mají obézní lidé strach, něco je trápí, jsou nervózní, osamělí, nudí se apod., mají často sklon zbavovat se těchto nepříjemných stavů jídlem. Hubení naopak většinou příjem potravy omezí nebo citový stav jejich jídelníček nijak neovlivní. Proč tomu tak je? Funguje opět teorie učení. Někdo se to naučil již v dětství.

Důležité je, aby matka již od narození dítěte reagovala vhodně na jeho signály, kterými dává dítě najevo své potřeby. V nejranějším vztahu matka - dítě je v popředí pozornosti krmení. Když dítě zapláče, může to být z mnoha důvodů. Může mít opravdu hlad, ale může být také počůrané nebo jen vyžaduje pozornost. Pokud matka reaguje na nespokojenost dítěte nevhodně, např. když je počůrané, nabídne mu jídlo, dítě se uklidní a matka si oddychne, že je vše v pořádku. Dítě se však nenaučí odlišovat hlad od ostatních tělesných pocitů a potřeb. Nesoulad mezi reakcemi dítěte a matčinou odpovědí se rozšiřuje postupně i na další oblasti. Dítě neumí odlišovat potřeby jídla od dalších signálů nepohodlí, které ale nemají s nedostatkem potravy nic společného. Krmení je u dítěte spojováno s širokou škálou emočních potřeb a potřeb lidského kontaktu. Dítě tedy např. vyžaduje přítomnost matky, její pozornost a místo toho dostane piškot, aby bylo hodné a "neotravovalo". Později, když dítě vyroste, je pro ně často jídlo odměnou. Když je hodné, když se mu něco povedlo, když překonalo nějaké útrapy, rozbilo si koleno, nekřičelo při injekci u paní doktorky, rodiče ho často odměňovali různými dobrotami. Dítě se tedy nenaučí rozlišovat mezi fyziologickými a psychologickými aspekty hladu, což přetrvává i do dospělosti.

Jak jsme si již řekli, nadměrný příjem potravy u obézních není dán většinou hladem, ale právě reakcí na tyto emoční podněty. Už v raném dětství se naučí, že zvládnou zátěžovou situaci lépe, když si něco „zobnou“. A že jediná správná odměna za úspěšné překonání čehokoliv je jídlo, a to nejlépe hodně sladké či tučné.

Jídlo na umocnění pohody

Chvíle klidu a pohody mnohdy podněcují ke konzumaci jídla pro umocnění pozitivního prožitku. Jídlo je prvním z požitků v životě člověka. Když je dítě kojeno, drženo v náručí, matka je hřeje, miluje, usmívá se na ně. Dítě je jenom její, cítí její teplo, lásku. Slast z jídla je spojována s pocitem pohody, dobra, jídlo poskytuje emoční jistotu. V pozdějším věku je pak i příjemné setkání s přáteli spojováno s posezením v kavárně při dortíku. Veškeré oslavy a svátky nejsou v naší zemi spojovány s duchovním rozjímáním, ale s jídlem. Podívejte se například na Vánoce - svátky klidu a pohody, které jsou ovšem pevně spjaty s nadměrnou konzumací jídla.

Nemusí být ale zrovna svátek, aby si člověk, který si nese návyk umocňování pohody jídlem z dětství, kdy hlavní náplní narozeninových oslav nebo výletů bylo jídlo, „nevylepšil“ klidný večer u televize sáčkem brambůrků nebo vínem.

Dojídání zbytků

Dalším silným návykem, který si mnozí z nás nesou z dětství, je dojídání všeho, co máme na talíři. Když je dítě nuceno sníst celou porci, která mu byla přidělena, ačkoliv už nemá hlad, s poznámkami typu „Přece to nevyhodíme.“, může se v něm vypěstovat silný a v dospělosti přetrvávající návyk dojídat, ačkoliv už nemá hlad, a to s myšlenkou na stejné argumenty, jakými ho kdysi častovali rodiče či babičky při rodinném obědě. Přitom je nucení se do jídla, jen aby talíř zůstal prázdný, zcela zbytečné. Je přeci běžné nechat si v restauraci nechat jídlo zabalit s sebou, nebo třeba schovat zbytky od oběda do mrazáku na později. Až pak jednou nebudete stíhat připravit si například jídlo do práce, bude to jako když najdete. :-)

Závěr

Jak se ale s návyky ukotvené hluboko v našich zážitcích z dětství vypořádat? Důležité je si uvědomit, že tyto jídelní zvyklosti jsou naučené, tedy je možné se naučit i jiným a vhodnějším. Mnoho osvědčených rad, jak na to, jsme vám již přinesli v rámci článků v prvním týdnu našeho Měsíce zdravého mlsání. Naleznete je například v článku Emoce – jak řešit stresové situace bez jídla?, Nepodceňujte myšlení nebo Automatické jedení – jak se ho odnaučit?

Závěrem je důležité zmínit, že odpovědnost za to, jaké jídelní návyky si děti do života ponesou, nyní leží na vás – rodičích, prarodičích, tetách. Často si vůbec nemusíme uvědomovat, jak je dítě přirozeně vnímavá a stále se učící bytost, která velkou spoustu věcí (znalostí, dovedností a návyků) kopíruje právě od nás, dospěláků. Pokud půjdete dítěti ve stravování dobrým příkladem, a nebudete se dopouštět chyb, jakých se na nás dopouštěli naši příbuzní a vychovatelé, velmi zvýšíte pravděpodobnost, že vaši nejmilejší nebudou mít v dospělosti s jídlem problém. Budou k němu přistupovat se zdravým rozumem, budou si ho užívat, ale nebudou ho zneužívat k umocnění pohody či k zahnání špatné nálady. Ukažte dětem, že člověk se za úspěch může odměnit mnoha způsoby – například novým a výjimečným zážitkem, nejen zmrzlinou či bonbony. A že na zahnání smutku lépe poslouží pohlazení od osoby, kterou máte rádi, než čokoláda.

Ukažte dětem také, že zdravé jídlo může být velice chutné a zábavné. Inspiraci, jak na to, naleznete například v článku Tipy na zdravé dětské mlsání.